mBank
Štěstí si za peníze nekoupíš. Aspoň tak praví otřepané lidové rčení. Ale je to skutečně tak? Nad tím si ekonomové lámou hlavu už desítky let. Některé ekonomické výzkumy totiž tvrdí, že peníze a pocit vnitřního štěstí spolu souvisí mnohem víc, než si myslíme. Jiní ekonomové, třeba britský profesor ekonomie Richard Layard, jsou zase přesvědčení, že existuje množství peněz, po jehož dosažení už se míra pocitu štěstí dál nezvyšuje.
Richard Layard si takzvanou ekonomii štěstí vybral za hlavní cíl svého bádání. Velice zjednodušeně zastává názor, že jakmile má člověk dost peněz na základní potřeby a zároveň zvládne něco našetřit, jeho pocit štěstí už vyšší cifra na bankovním kontě nezmění. Mimo jiné také říká, že i když lidé v západních zemích za posledních třicet let v průměru značně zbohatli, zkrátila se jim pracovní doba a žijí déle, neznamená to, že by se automaticky cítili šťastnější než jejich předkové.
K podobným závěrům došel i americký psycholog a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002 Daniel Kahneman. Profesor z univerzity v Princetonu se s Layardem shoduje v tom, že výše příjmů, od níž se pocit spokojenosti a štěstí nezvyšuje, skutečně existuje. Svůj průzkum prováděl na území USA, na jeho základě stanovil jako “hranici štěstí“ příjem zhruba 75 tisíc dolarů ročně.
Vztahem osobního pocitu štěstí a výší příjmů se jako první začal do hloubky zabývat ekonom Richard Easterlin v 70. letech. Zformuloval zajímavou tezi, jíž se po něm říká Easterlinův paradox. Podle teorie jsou uvnitř společnosti sice šťastnější ti jednotlivci, kteří mají vyšší příjmy, nicméně společnost jako celek nevykazuje známky větší spokojenosti, pokud její jednotliví členové bohatnou. Podle Easterlina tak obyvatelé bohatých evropských a amerických států rozhodně nejsou celkově šťastnější než lidé v chudších asijských či afrických zemích.