mBank
IT specialista mBank Aleš Gill je náruživý cestovatel, který během svých výletů do různých koutů světa narazil na měny, nad nimiž zůstává rozum stát. V prvním článku nám popsal bizarní důsledky uzbecké inflace. Ve druhém příspěvku se vydáme nejprve do Iráku, kde v době Alešovy návštěvy vůbec nepoužívali mince, a pak do Libanonu, kde mohl platit podivnou kombinací liber a dolarů.
Největší "nejmenší" platidlo
Saddám Husajn byl vyobrazen na každé irácké bankovce. Novému režimu se to logicky moc nelíbilo, a tak se na přelomu let 2003 a 2004 začaly "Saddámové" měnit jedna ku jedné za nové dináry. V době mé návštěvy Iráku v roce 2011 byl kurz téměř 1 000 takových nových dinárů za dolar, takže se mi to aspoň dobře počítalo.
Dostat se k místním penězům bylo poměrně jednoduché, protože směnárny byly téměř ve všech ulicích. Nevím, jak to fungovalo v Bagdádu nebo Basře, ale v kurdské části země – tedy v Arbílu nebo Dohuku – byli lidé velmi poctiví. Když si směnárník potřeboval odskočit na oběd, přikryl svůj stánek s hromádkami peněz kusem hadru, okolní stánkaři mu na něj občas mrkli a nic se neztratilo. Stejně poctiví byli místní i v otázce kurzu směny. Na kalkulačce mi vždy ukázali přesný kurz, občas vzali v potaz i můj protinávrh, a když mi peníze vyměnili, nechyběl ani „halíř“.
250 dinárů, nejnižší bankovka, tehdy mělo hodnotu necelých 5 korun. Mince, které se netěšily moc velké oblibě, byly v době mé návštěvy staženy z oběhu. To mi připadalo poměrně zvláštní. Nešlo totiž platit penězi v menší hodnotě. Za 250 dinárů jste si tedy mohli koupit například čaj, ale i dva čaje nebo třeba pytlík housek. Jednu housku jste si koupit nemohli, protože to by za 250 dinárů bylo moc málo. Teoreticky byste se s prodejcem asi mohli domluvit, protože by na takovém obchodě s vámi docela vydělal, ale komu by se chtělo? V praxi jsem nezažil, že by někdo za svých 250 dinárů chtěl méně zboží, než kolik obchodníci nabízeli.
Proč to trochu nezkombinovat?
Pojďme se teď z Iráku přesunout kousek na západ do Libanonu. Na libanonské měně samotné není nic zvláštního. Libanonská libra měla v době mé návštěvy relativně stabilní kurz 1 500 liber za dolar. Proč tedy tuhle měnu vůbec zmiňuji? V Libanonu se totiž běžně používaly jak libry, tak dolary. Pokud jste za něco platili 3 000 liber, mohli jste místo nich dát prodejci klidně dva dolary. Jestliže jste zboží za 3 500 liber platili pětitisícovkou, obchodník vám vrátil dolar.
Dolary a libry šlo při nákupech jakkoliv kombinovat a i prodavači vám nazpět mohli vrátit libovolnou kombinaci těchto dvou měn. Chvíli jsem si musel zvykat, abych dokázal jednodolarovku vnímat jako bankovku s hodnotou 1 500 libanonských liber. I když se stát pokoušel tento svébytný měnový systém omezovat, na 95 % míst, které jsem v Libanonu navštívil, tahle dualita v praxi běžně fungovala.