mBank na fotbale

Čekání na kreditní kartu se pomalu chýlí ke konci a pilní čtenáři mFóra ví i o testování účtů pro živnostníky. Než se vrátíme k produktům, máme tu jednu drobnou reportáž, která tak úplně nesouvisí s mBank... Nebo souvisí? Když proběhlo losování kvalifikační skupiny pro MS 2010 ve fotbale, vyvolalo to v mBank docela vlnu pozdvižení: v jedné skupině se potkávají tři sousední země: Česká republika, Slovensko a Polsko - tedy také tři země, ve kterých mBank působí. Okamžitě se začaly rojit spekulace, sázky, přátelské popichování... No a na sobotní zápas náš český tým získal několik volňásků. Níže tedy najdete reportáž našeho kolegy Tomáše, kterého můžete znát z mFóra jako zástupce oddělení péče o zákazníky.

Víkend je za námi a já přináším krátké vyprávění o výletu podniknutém na území našeho severního souseda - tentokrát ne tak úplně pracovně. V sobotu se totiž odehrál fotbalový zápas: domácí Polsko proti výběru České republiky.

Začnu od začátku. Já, Aleš, Martin a Libor jsme se sešli kolem půl jedné u Toma, abychom převzali služební vozidlo za účelem dopravení se do Chorzowa, kde se zápas měl odehráti. Po vyřízení formalit jsme Tomovi zamávali a cesta do Polska z Náměstí bratří Synků mohla započít. Z Prahy jsme se vymotali poměrně rychle, jen jsme Libora trochu navedli a vyjeli jsme vstříc Brnu, následně Olomouci a Těšínu. U Olomouce se Libor prohodil s Alešem, který již v Polsku byl a zná to v těchto místech. Takže jsme celkem v klidu dojeli až do Chorzowa. Již po cestě na Katowice nás míjela auta ověšená šálami v národních barvách či rovnou s polskými vlajkami. To nás utvrzovalo v tom, že jsme cestu zvládli co se správného směru týče. V samotném Chorzowě už začaly problémy při odbočení směrem ke stadionu. Zhruba deset minut jsme stáli v koloně a posléze jsme projeli šouravým krokem za pomoci navádějících policistů a vojáků kolem stadionu (davy lidí byly příslibem toho, že pětačtyřicetitisícový fotbalový stánek bude pěkně naplněný). Dalších deset minut jsme hledali nějaký flek, kde bychom mohli nechat náš vůz. Jeden z mnoha lidí pověřených dohledem nad plynulostí dopravy (a nebyl to policista) nás navedl na parking strzeżony. Uposlechli jsme jeho rad, ale na samotné placené parkoviště jsme nedorazili, protože se nám podařilo najít volné místo u jednoho z domů.

No a mohli jsme valit na stadion. Došli jsme dle instrukcí (Aleš byl v kontaktu s našimi polskými kolegy) k bráně číslo sedm a oblečeni ve firemních tričkách jsme čekali, kdy kolegové dorazí s lístky. Bylo právě osm večer a venku docela přituhlo. Nicméně mraky lidí (někteří již v dost podroušeném stavu) klopýtaly kolem nás, ozývala se všudypřítomná polština, objevovaly se polské vlajky a samozřejmě byli všichni ověšeni šálami v národních barvách. Trochu jsme byli nervózní už jen z toho, že oba vchody naší brány byly obleženy mačkající se masou lidí a nevypadalo to, že by se ta masa chtěla zmenšovat.
„Potěš pánbu,“ říkali jsme si a svorně jsme láteřili na polské kolegy, kteří stále nikde - dle časoměrů bylo již za deset minut půl deváté. Čili chvíle do začátku celého zápasu. Aleš volal kolegům jak vzteklý, abychom se sešli a mohli vplout do stadionu, nakonec přiběhli, rozdali nám lístky a nastalo tlačení se do skulin mezi polskými fandy. To se trochu protáhlo a díky tomu jsme na svá místa - v polském kotli - dorazili s asi pětiminutovým zpožděním.

Atmosféra mě udeřila ihned poté, co jsem se usadil na své místo. Kapacita stadionu čítá 45 000 míst a jak jsem se později dozvěděl, k naplnění celého stadionu chyběla tisícovka diváků. I přesto to bylo nezapomenutelné. Poláci fandili o sto šest a mezi tím se ta hrstka českých fandů ztratila jako cukr v moři kávy. Nicméně to mi dojmy nekazilo, mexická vlna šla asi šestkrát za celý zápas, Poláci se několikrát zvedli s pozdviženými šálami v národních barvách a sledovat celý stadion byl opravdu zážitek – záplava červenobílé oslepovala v kombinaci hráčů na hřišti (čeští reprezentanti hráli v bíločervených dresech, Poláci červenobílých).

Co se týká samotného zápasu: z naší strany žádná sláva – v 27. minutě jsme prohrávali již 1:0. Polské publikum zaburácelo. Hlasatel oznámil čas vstřelení branky a křestní jméno hráče. Příjmení bylo v režii fandů, což byl moment, který mě opravdu nadchnul. Jak vidno, Poláci prostě fotbalem vskutku žijí. Předtím oba týmy spálily zhruba tři šance. V druhé půli Poláci zvýšili v 53. minutě na 2:0 a dle dalšího průběhu jsem si říkal jen jedno – a naznačil jsem to i svým českým kolegům – tak mám takovej pocit, že ta kontumace vyjde, ale obráceně (pro ty, kdo nezaznamenali – kontumace Polsku hrozila od FIFA kvůli odvolání fotbalového vedení na popud polského ministra sportu – ve výsledkové tabulce by byl výsledek Polsko – Česko 0:3).

Kluci jen smutně pokývali hlavami a pak jsme svoji pozornost soustředili na hřiště. Hrálo se hlavně na naší půli, takže když v 87. minutě proběhla akce na opačné straně a Fenin se vracel s míčem v náruči, došlo nám, že jsme asi vsítili branku. Poláci v hledišti byli tiše a čeští fandové řešili trochu něco jiného. Před touto akcí totiž zapálili nějakou pyrotechniku, chvilku to tam hořelo a k večernímu nebi stoupal dým. Vzápětí tam naběhl kordon policistů těžkooděnců a došlo k potyčce. Po zbytek zápasu pak policisté zůstali v hledišti mezi českými fandy.

Až na tu akci, kdy Fenin vstřelil naši jedinou branku, náš tým neukázal nic, co by dokazovalo, že patříme mezi nejlepší týmy v Evropě. Baroš, jehož Fenin střídal v druhé půli, nic moc nepředvedl a Slepička (jehož nasazení nechápu), který byl střídán Svěrkošem také v průběhu druhé půle, hrál také dost tragicky. Celkově výkon týmu byl dle mého názoru nemastný neslaný a můžeme být rádi, že nedošlo k debaklu (čemuž bych se příliš nedivil).

Po skončení zápasu jsme se rychle rozloučili (jen jsem předal svůj e-mail, aby mi kolegové poslali fotku z poločasové pauzy, kterou přikládám) a pádili jsme k autu, abychom se rozjeli zpět do Čech. Chvilku jsme se motali po městě, než jsme nabrali směr Čechy.

Na závěr jen podotknu, že před Olomoucí nás zdržela příšerná mlha, takže celá cesta Chorzow – Praha nám trvala asi osm hodin. Trochu jsem se sice „prospal“ na zadním sedadle, takže jsem ani neslyšel Martina, když na tu mlhu hlasitě a velice nevybíravě nadával :) Libor mě a Martina pak vysadil na I.P.Pavlova a domů jsem pak dorazil asi ve tři čtvrtě na osm ráno. Takže akorát na snídani.

Celkově – zážitek ohromný :) Tedy až na ten výsledek. Doufejme, že příště to bude vypadat úplně jinak a z výletu do ČR budou smutnější odjíždět naši polští kolegové ;)

Tomáš Vokroj / mBank zákaznická péče tomas.vokroj -zavináč- cz.mbank.eu